Fotila jsem fotografa

Většinou jsem před jeho objektivem já. A to jsem si nikdy nepředstavovala, že budu fotografické služby potřebovat. No, ono je to ve skutečnosti tak, že tenhle fotograf je skoro mým mužem.

A to, že budu fotit někoho já, obzvlášť fotografa (haha), taky nebylo nikdy dřív na seznamu.

Není to jednoduché. Především pokud model vykazuje známky ADHD a já, abych zvládla ostřit na oko a zabrala ho z toho nejlepšího úhlu a aby vůbec fotka prošla, vykazuji známky dyspraxie.

Co si budem, mně se líbí snad každý výsledek, co s tím profesionálním foťákem vyfotím. I ten, kde ostřím na nos. Někdy i na tu kytku, co je za ním. Ale pod Honzovým zkušeným fotookem toho už tolik neprojde.

A tak, vrátím-li se k tomu, že pro Honzu je náročné být mi modelem, myslím, že výsledek je pak o to cennější. A i pro ty těžkosti to stojí za to ho sdílet.

Z 500 fotek asi 10 dost slušných, jak mě naučil Honzík říkat – tzv. bangerů [bngáááá]. Já jsem šťastná, že po prvotní demotivaci, která doprovází každé focení, je můj model spokojený. Ono mu těch 10 fotek bohatě stačí, protože zpravidla má problém vybrat si i ze 2 fotek, která je lepší (hlavně když rozdíl úhlu, pod kterým jsou fotky vyfoceny, nepřesáhne ani 1 stupeň).

Jsem ráda, že můžu s Honzou fotit a učit se tak od toho (svýho) nejlepšího.